Pět postřehů od maďarského moře

Do turistických průvodců se nikdy nevejde všechno. Co zaskočilo, nebo příjemně překvapilo během dovolené u Balatonu nás?

Maďarština

„Maďarština není jazyk, to je choroba,“ varovala mě bodrá knihovnice, když jsem si půjčovala maďarský slovník. Já si ale myslím, že se maďarštině trochu křivdí.

Třeba výslovnost – ta není zdaleka tak komplikovaná jako v angličtině. Stačí se naučit pár pravidel a odlišností od češtiny jako je tomu v němčině nebo polštině. A snadno převedeme psaný text do mluveného slova a naopak. Zkrátka – snažili-li jsme se něco říct maďarsky, Maďaři nám rozuměli.

A rozuměli bychom jim nejspíš i my, kdybychom znali alespoň minimum jejich slovní zásoby. A to je právě ta největší potíž, která pravděpodobně může i za celou špatnou pověst maďarštiny. Maďarské výrazy totiž v drtivé většině ani vzdáleně nepřipomínají žádná slova z češtiny, ani dalších jazyků, se kterými se běžně setkáváme. Špatně se proto vytvářejí i jakékoli mnemotechnické pomůcky. A celé to ještě zhoršuje skutečnost, že co se délky slov týká, mohla by maďarština v některých případech směle konkurovat i němčině.

Takže při upřímné snaze potěšit Maďary několika frázemi v jejich mateřštině je jejich naučení tvrdá dřina. O to větší se pak dostavil úžas při zjištění, že pošta je maďarsky „posta“ a pálenka je „pálinka. Celí šťastní jsme se opět vrhli do maďarské konverzace. A hned zase nevěřili vlastním očím, když jsme se dozvěděli, že maďarština má svůj vlastní výraz i pro „minutu“ - „perc“.

Angličtina

Maďaři si samozřejmě specifikum svého jazyka uvědomují a po cizinci jeho znalost nevyžadují. V každém turistickém průvodci bylo však poznamenáno, jak jsou Maďaři na svůj jazyk hrdí a co se týká znalostí cizích jazyků slabí.

Podle našich zkušeností to není tak zlé. Záleží samozřejmě člověk od člověka, dokonce i v turistických informacích můžete narazit na člověka, který žádný cizí jazyk neovládá. V Budapešti se však anglicky většinou domluvíte. U Balatonu je hlavním komunikačním jazykem němčina, ale i tam se často najde na blízku někdo, kdo zná alespoň základy angličtiny. V angličtině se nám podařilo i vyreklamovat nákup v jedné ze kasthelyských samoobsluh.

Doprava

Při cestě na Balaton i po jeho okolí jsme využívali veřejné dopravy – vlak i autobus. S maďarským železničním přepravcem MÁV je to jako s Českými drahami, hlavně na delších trasách je třeba počítat se zpožděním.

Ještě nevyzpytatelnější jsou maďarské autobusy. Ty vyráží ze stanice nejen později, ale někdy naopak i dříve. Třeba o celých 15 minut! Jejich jízdní řády navíc na rozdíl od těch českých obsahují jen informace o odjezdu do nejvýznamnějších míst a není z nich jasné, jestli zastavují ve všech zastávkách nebo menší obce projíždějí. Tyto informace je třeba hledat jinde, třeba na internetu na stránkách http://ujmenetrend.cdata.hu/uj_menetrend/volan/ Což je takový „maďarský IDOS“ pro autobusy. Vlaky lze dohledat přímo na tom českém.

Podobná pohoda, jaká panuje v dopravě, se objevuje napříč všemi službami, zejména v pohostinství. V maďarské nátuře jako by bylo už něco jižanského.

Jídlo

Co by to bylo za návštěvu Maďarska bez gurmánských zážitků. Kromě obligátních klobásek, guláše nebo langoše jsme ochutnali místní piva a samozřejmě balatonská vína, konkrétně z oblasti Badacsony. Na své si v Maďarsku přijdou především milovníci sladkých vín. Nám nejvíce zachutnal polosladký Szürkebarát (Šedý mnich).

Sladká je i ovocná polévka. Podávaná studená se ukázala jako skvělé letní osvěžení.(Mají ji například v termálních lázních v Hevízu). Ještě více nám zachutnala rybí polévka Halászlé z balatonských ryb. Co hospoda to trochu jiná chuť.

Špatná nejsou ale ani maďarská piva, škoda jen, že nejsou tak levná jako u nás. :-) Na čem jsme si ale pochutnali stejně dobře, byla zdejší vajíčka a především malinový sirup – marně takový sháníme teď v Česku.

Turistické stezky

Český klub turistů nás Čechy tak trochu rozmazlil. Systém turistického značení v jiných zemí mu může těžko konkurovat. Ani ten maďarský.

Cyklostezky jsou značeny v podstatě pouze na křižovatkách. Pěší stezky mají částečně značení podobné tomu českému, někdy ale v terénu značky zcela chybí a je třeba dát více na mapu a vlastní smysl pro orientaci. Ani rozcestníky pro pěší jsme u západního Balatonu moc často nevídali, v chráněných rezervacích jsou však vybudovány naučné stezky, často i s texty v anglickém nebo německém jazyce.

Perfektně však funguje síť turistických informací TourInform, jehož pobočky jsou v sezóně otevřeny skoro v každém městečku na pobřeží Balatonu. Zdarma vám zde poskytnou mapu daného místa, získáte informace o zdejších zajímavostech, nakoupit tu můžete další mapy nebo pohledy a často můžete za malý poplatek využít i připojení na internet.

V Tourinform (a nejen tam) se dají půjčit i kola. My jsme si je půjčili v Keszthely. A výlet na kolech se stal hned po hevízkých lázních nejlepším zážitkem z maďarského pobytu. Kde jinde taky jezdit na kole než na maďarských rovinách... 7O km k Malému Balatonu a zpět ujela i naše netrénovaná těla jako nic.

Oba půjčená kola byla v dobrém stavu, s kompletní výbavou. Chyběla jen reflexní vesta povinná v Maďarsku za šera. Za bicykly nebylo třeba skládat žádnou zálohu. Pouze se podepsala jednoduchá smlouva (v angličtině) a zaplatilo půjčovné, které činilo 2200 forintů (asi 200 korun) za kolo a den. Jednodenní půjčovné platí celých 24 hodin, není proto nutné výlet ukončit se zavíracími hodinami informačního centra, kola lze vrátit až druhý den. Vrátit kola lze prý i v jiné pobočce Tourinform.

Závěrem...

Turistů je u Balatonu stále hodně, ale na druhou stranu je vidět, že nejlepší léta má už tato turistická oblast za sebou. Na západě Balatonu jsme každou chvíli potkávali cedule s nápisem "eladó" ("na prodej"). Na domech, parcelách i vinicích... Jako kdyby tu lidé ani nechtěli žít.

Zkrátka: Maďarsko je milá země, s milými lidmi, kteří zůstávají prostě sví. Svým jazykem, přístupem i pohodou. A máme s nimi podobného možná víc než bychom čekali.