neděle 26. října 2014

Západní Balaton na blind aneb Dovolená pro cestovatelské zelenáče


Není to daleko, není tam dráž než u nás. To byly hlavní důvody, proč jsme se rozhodli v červenci 2014 pro dovolenou v Maďarsku – konkrétně na severozápadním břehu jezera Balaton.

Město Keszthely (čti Kestej) jsme vybrali především kvůli lákavým výletům do okolí. Hned vedle něj v Hevízu je největší termální jezero s lázněmi, ve Fenekpusztě pozůstatky římské pevnosti, obklopeno je dvěma přírodním rezervacemi. O něco dále, ale stále na dosah je působivá čedičová hora Badacsony s vinicemi. A hlavně: u severního břehu Balatonu je jezero hlubší a tedy lepší pro plavání.


Na blind

V den D jsme měli zakoupené lístky do vlaku směr Budapešť-Keleti a sjednané cestovní pojištění. To bylo vše. Do Keszthely jsme pokračovali rovněž vlakem - z nádraží Deli. Než jsme nastoupili do námi vybraného vlaku, stihli jsme si ještě prohlédnout alespoň část Budínského vrchu – Rybářskou baštu a Matyášův chrám, který je hned nad nádražím Deli. Trasa vlaku vedla kolem jižní strany Balatonu, mohli jsme tak cestou vidět více než polovinu jeho pobřeží.

Ubytování jsme se rozhodli hledat přímo na místě. Stanování v kempu se nám zdálo cenově srovnatelné s levným ubytováním pod střechou a hlavně na deset dní nepohodlné. Z dostupných informací na netu jsme věděli, že pokoj se dá ve městě pronajmout i za pouhých 10 eur za osobu a noc. A že sehnat „zimmer frei“, nebo maďarsky “szoba kiadó“, u Balatonu nebývá ani v hlavní sezóně problém, zvlášť pokud jako my netrváme na bydlení hned u jezera. Rok 2014 byl navíc u Balatonu turisticky slabý. Není proto divu, že ubytování jsme našli hned na první zazvonění v jednom rodinném domku s volnými pronajímanými pokoji na jihu Keszthely nedaleko pláže Helikon. A to rovnou dvoulůžkový apartmán, který nás po množstevní slevě (jezdit k Balatonu na více než několik málo dní je podle všeho výjimečné) vyšel na 7000 korun na deset nocí.

Keszthely

Město Keszthely je klidným místem, které ale zároveň nabízí spoustu atrakcí – krásný zámek, množství muzeí a mnoho dalšího. Za zmínku stojí i dlouhá alej krásných jírovců na Festetich György utca. My ho však měli hlavně za svou základnu pro cesty do blízkého i vzdálenějšího okolí a poznali především jeho dvě pláže:

Městská pláž (Városi strand) se nachází nedaleko centra, u přístavu. Je největší (a nejdražší) ve městě, s největším zázemím a bazénem ve tvaru jezera Balaton. Její největší výhodou ale je, že po 18.00 hodině zůstává otevřená a volně přístupná k romantickým večerním procházkám a piknikům...


Pláž Helikon je menší, ale občerstvíte nebo půjčíte šlapadla i tam. Vybavení i dalších pláží na severním břehu ostatně jako by si z oka vypadlo.

Hevíz

Do termálních lázní v Hevízu je to z Keszthely co by kamenem dohodil, nebo na cyklostezce dojel/došel. I my jsme se tam dostali po svých po značené cyklostezce.

Návštěva největšího termálního jezera v Evropě rozhodně stojí za to. Byl to jeden z našich nejlepších dovolenkových zážitků (a to i navzdory více než půlhodinovému čekání na ovocnou polévku). Do sterilních bazénů jiných lázní má Hevíz opravdu daleko. Plavat můžete mezi lekníny a odpočívat v trávě.


Balatongyörök

Balatongyörök byl naše startovní místo pro výlet na Keszthelyské kopce a jejich vyhlídky. Rozhledny jsme navštívili dvě – Batsányi kilátó a Bel Mátyás kilátó. Kromě nich jsme poznali i hlavní ulici - Kossuth Lajos utca - s množstvím domů s tradiční rákosovou střechou a místní (ne příliš pěknou, ale hojně navštěvovanou) pláž.

Badacsony (čti Badačoň)


Další výlet byl ještě dál, ale stále severovýchodním směrem – na čedičový vrch Badacsony, který jsme si mohli o den dříve ze zmiňovaných vyhlídek dobře prohlédnout. Přestože se v dostupných turistických průvodcích píše, že oblast byla objevena turisty teprve nedávno, turistů tu bylo obzvláště o víkendu požehnaně.

Návštěvníci míří především na vrchol čedičového kopce a jeho vyhlídky a taky za vínem. Vinice jsou na každém kroku. Kvůli třicetistupňovému horku jsme se nakonec nevydali až na samotný vrchol majestatného kopce, ale toulali se v jeho okolí mezi vinicemi a kromě místních a obyvatel zdejších penzionů nepotkali žádného dalšího živáčka. Poté jsme se vrátili do vesničky pro zdejší víno. Měli jsme štěstí, mohli jsme ho předem ochutnat v jednom zdejším chladném sklípku na Római utca.

Balatonfüred

Do 70 km vzdáleného lázeňského města Balatonfüred jsme jeli zejména kvůli místnímu aquaparku. Během několikahodinové cesty autobusem jsme měli možnost poznat pro změnu většinu severního balatonského břehu, včetně romantického poloostrova Tihany (Tyhaň).

Samotný Balatonfüred nás okouzlil svým klidem a pokud někdy vyrazíme opět k Balatonu, budeme chtít trávit čas v něm a jeho okolí.

Více nejen o těchto oblastech líčí vyprávění na blogu: http://www.lenkyweb.estranky.cz/clanky/Balaton.html

Kis-Balaton

K Malému Balatonu jsme si udělali výlet na kolech. Cestou jsme se zastavili u zbytků římské pevnosti Fenekpuszta a v Buvolí rezervaci, trochu bloudili a hlavně poznali jiné než turistické Maďarsko. Barokní krajinu s kostelíky a křížky na rozcestí, vesnický život ve všední letní den, s hlídacími a volně pobíhající psy, sousedy a sousedkami povídajícími si a posedávajícími před domy nebo opřené o ploty.

Podrobný popis našeho cyklistického putování najdete v dalším příspěvku: http://svetpodlezdenky.blogspot.cz/2015/11/cyklovylet-z-keszthely-k-malemu.html

středa 22. října 2014

Pět postřehů od maďarského moře


Do turistických průvodců se nikdy nevejde všechno. Co zaskočilo, nebo příjemně překvapilo během dovolené u Balatonu nás?

Maďarština

„Maďarština není jazyk, to je choroba,“ varovala mě bodrá knihovnice, když jsem si půjčovala maďarský slovník. Já si ale myslím, že se maďarštině trochu křivdí.

Třeba výslovnost – ta není zdaleka tak komplikovaná jako v angličtině. Stačí se naučit pár pravidel a odlišností od češtiny jako je tomu v němčině nebo polštině. A snadno převedeme psaný text do mluveného slova a naopak. Zkrátka – snažili-li jsme se něco říct maďarsky, Maďaři nám rozuměli.

A rozuměli bychom jim nejspíš i my, kdybychom znali alespoň minimum jejich slovní zásoby. A to je právě ta největší potíž, která pravděpodobně může i za celou špatnou pověst maďarštiny. Maďarské výrazy totiž v drtivé většině ani vzdáleně nepřipomínají žádná slova z češtiny, ani dalších jazyků, se kterými se běžně setkáváme. Špatně se proto vytvářejí i jakékoli mnemotechnické pomůcky. A celé to ještě zhoršuje skutečnost, že co se délky slov týká, mohla by maďarština v některých případech směle konkurovat i němčině.

Takže při upřímné snaze potěšit Maďary několika frázemi v jejich mateřštině je jejich naučení tvrdá dřina. O to větší se pak dostavil úžas při zjištění, že pošta je maďarsky „posta“ a pálenka je „pálinka. Celí šťastní jsme se opět vrhli do maďarské konverzace. A hned zase nevěřili vlastním očím, když jsme se dozvěděli, že maďarština má svůj vlastní výraz i pro „minutu“ - „perc“.

Angličtina

Maďaři si samozřejmě specifikum svého jazyka uvědomují a po cizinci jeho znalost nevyžadují. V každém turistickém průvodci bylo však poznamenáno, jak jsou Maďaři na svůj jazyk hrdí a co se týká znalostí cizích jazyků slabí.

Podle našich zkušeností to není tak zlé. Záleží samozřejmě člověk od člověka, dokonce i v turistických informacích můžete narazit na člověka, který žádný cizí jazyk neovládá. V Budapešti se však anglicky většinou domluvíte. U Balatonu je hlavním komunikačním jazykem němčina, ale i tam se často najde na blízku někdo, kdo zná alespoň základy angličtiny. V angličtině se nám podařilo i vyreklamovat nákup v jedné ze kasthelyských samoobsluh.

Doprava

Při cestě na Balaton i po jeho okolí jsme využívali veřejné dopravy – vlak i autobus. S maďarským železničním přepravcem MÁV je to jako s Českými drahami, hlavně na delších trasách je třeba počítat se zpožděním.

Ještě nevyzpytatelnější jsou maďarské autobusy. Ty vyráží ze stanice nejen později, ale někdy naopak i dříve. Třeba o celých 15 minut! Jejich jízdní řády navíc na rozdíl od těch českých obsahují jen informace o odjezdu do nejvýznamnějších míst a není z nich jasné, jestli zastavují ve všech zastávkách nebo menší obce projíždějí. Tyto informace je třeba hledat jinde, třeba na internetu na stránkách http://ujmenetrend.cdata.hu/uj_menetrend/volan/ Což je takový „maďarský IDOS“ pro autobusy. Vlaky lze dohledat přímo na tom českém.

Podobná pohoda, jaká panuje v dopravě, se objevuje napříč všemi službami, zejména v pohostinství. V maďarské nátuře jako by bylo už něco jižanského.

Jídlo

Co by to bylo za návštěvu Maďarska bez gurmánských zážitků. Kromě obligátních klobásek, guláše nebo langoše jsme ochutnali místní piva a samozřejmě balatonská vína, konkrétně z oblasti Badacsony. Na své si v Maďarsku přijdou především milovníci sladkých vín. Nám nejvíce zachutnal polosladký Szürkebarát (Šedý mnich).

Sladká je i ovocná polévka. Podávaná studená se ukázala jako skvělé letní osvěžení.(Mají ji například v termálních lázních v Hevízu). Ještě více nám zachutnala rybí polévka Halászlé z balatonských ryb. Co hospoda to trochu jiná chuť.

Špatná nejsou ale ani maďarská piva, škoda jen, že nejsou tak levná jako u nás. :-) Na čem jsme si ale pochutnali stejně dobře, byla zdejší vajíčka a především malinový sirup – marně takový sháníme teď v Česku.

Turistické stezky

Český klub turistů nás Čechy tak trochu rozmazlil. Systém turistického značení v jiných zemí mu může těžko konkurovat. Ani ten maďarský.

Cyklostezky jsou značeny v podstatě pouze na křižovatkách. Pěší stezky mají částečně značení podobné tomu českému, někdy ale v terénu značky zcela chybí a je třeba dát více na mapu a vlastní smysl pro orientaci. Ani rozcestníky pro pěší jsme u západního Balatonu moc často nevídali, v chráněných rezervacích jsou však vybudovány naučné stezky, často i s texty v anglickém nebo německém jazyce.

Perfektně však funguje síť turistických informací TourInform, jehož pobočky jsou v sezóně otevřeny skoro v každém městečku na pobřeží Balatonu. Zdarma vám zde poskytnou mapu daného místa, získáte informace o zdejších zajímavostech, nakoupit tu můžete další mapy nebo pohledy a často můžete za malý poplatek využít i připojení na internet.

V Tourinform (a nejen tam) se dají půjčit i kola. My jsme si je půjčili v Keszthely. A výlet na kolech se stal hned po hevízkých lázních nejlepším zážitkem z maďarského pobytu. Kde jinde taky jezdit na kole než na maďarských rovinách... 7O km k Malému Balatonu a zpět ujela i naše netrénovaná těla jako nic.

Oba půjčená kola byla v dobrém stavu, s kompletní výbavou. Chyběla jen reflexní vesta povinná v Maďarsku za šera. Za bicykly nebylo třeba skládat žádnou zálohu. Pouze se podepsala jednoduchá smlouva (v angličtině) a zaplatilo půjčovné, které činilo 2200 forintů (asi 200 korun) za kolo a den. Jednodenní půjčovné platí celých 24 hodin, není proto nutné výlet ukončit se zavíracími hodinami informačního centra, kola lze vrátit až druhý den. Vrátit kola lze prý i v jiné pobočce Tourinform.

Závěrem...

Turistů je u Balatonu stále hodně, ale na druhou stranu je vidět, že nejlepší léta má už tato turistická oblast za sebou. Na západě Balatonu jsme každou chvíli potkávali cedule s nápisem "eladó" ("na prodej"). Na domech, parcelách i vinicích... Jako kdyby tu lidé ani nechtěli žít.

Zkrátka: Maďarsko je milá země, s milými lidmi, kteří zůstávají prostě sví. Svým jazykem, přístupem i pohodou. A máme s nimi podobného možná víc než bychom čekali.

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...