pondělí 24. září 2012

Óda na podzim

Nejoblíbenějším ročním obdobím mé spolubydlící je podzim. Dlouho jsem nechápala proč. Není sněhobíle bílý, tichý ani nekreslí mrazivé květy jako zima. Nepučí, nerozkvétá ani není plný naděje a zapalujících se lýtek jako jaro. Neláká slunečními paprsky k výletům nebo naopak ospalému lenivému odpoledni pod slunečníkem jako léto. Na podzim už létu došly síly. Je to melancholické období deště a padajícího listí. "No, právě," říká moje spolubydlící.

Tak jsem nakonec přišla na to, že i já mám podzim vlastně ráda. Roku už pomalu dochází dech, novoroční předsevzetí už jsou dávno zapomenuta a já nic nemusím! Chladná rána a večery, pochmurná zamračená obloha. Nic z toho už nenabádá výletům ani dalším činnostem. A já nemusím mít výčitky, že nic nepodnikám! Že si zalezlá doma lebedím u knihy nebo gramofonu.

A pokud se přeci jen rozhodnu vystrčit nos z domu, o to je to upřímnější a opravdová touha něco zažít, něco vidět. A ne "jen" proto, že je venku hezky, ale často právě naopak, navzdory tomu, že venku hezky není. :-)

Vlastně spoustu mých bláznivých nápadů a neobvyklých činností se odehrálo právě na podzim. Od sledování romantických filmů přes partyzánské háčkování až po taneční lekci swingu pod širým nebem minulý týden.

---

Použitá fotografie: Aurelia Asiain, 2002; Flickr.com, licence CC BY-NC-ND

Žádné komentáře:

Okomentovat

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...