neděle 23. února 2014

Óda na červenou na semaforech


Jasně, je to nepříjemné zdržení, člověk musí dýchat výpary a poslouchat hluk z mnoha projíždějících aut uhánějících křižovatkou jako splašené stádo zvířat. Nebo naopak přešlapovat a čekat u křižovatky naprosto prázdné, jen aby dostál dopravním předpisům... A červená se tam často objeví ve chvíli, kdy se mu to vůbec nehodí, pospícháme. Ať jsme chodec nebo řidič.

Rozumím těmto nářkům, i když nejsem žádný zatrvrzelý stěžovatel. A je dokonce jedna chvíle, kdy si čas strávený jako chodec čekáním na červené doslova vychutnávám. A to právě v těchto předjarních slunečných dnech.

Kdy jindy s radostí zůstat, třeba i trochu nedobrovolně, na ulici o pár chvil déle a vystavit tvář po několika šedých mesících opět hřejivým paprskům. Sluníčko je ještě vzácné, vítané.

Právě v tento čas tedy na červeného panáčka na semaforech nežehrám. Ba naopak, občas postupuji křižovatkou navzdory běžné logice tak, abych na ni strávila co nejvíce času.

Je to takový můj malý rituál slunečného jarního dne. Takový můj pozdrav slunci uprotřed velkoměsta.



Žádné komentáře:

Okomentovat

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...