Divoký patchwork

Doma se mi nakupilo větší množství odstřižků látek. Co s nimi, když koš považuji až za krajní řešení? Vydala jsem se na lov inspirace do internetových vod.

Světová síť mě tentokrát trochu zklamala. Na klasický promyšlený patchwork byly zbytky látek příliš malé a jinými nápady webové stránky bohužel neoplývaly. Až na jednu výjimku - návod Renáty Gebauerové na sukni a tašku ze zbytků látek na serveru ireceptar.cz

Pestrobarevná sukně byla i na mě moc divoká, ale do tašek jsem se s radostí pustila.

Z návodu nebylo patrné, jak autorka a jestli vůbec okraje začišťovala, tak jsem to vyřešila po svém. Za málo šití hodně muziky. :-)

Co se týká uší, po návštěvě galanterie jsem musela dát za vděk obyčejnou lemovkou. Uvidíme, kolik vydrží.

Žluto-růžové dvojče

Pro jistotu, pokračující radost z tvoření, a kvůli stále přetrvávajícímu přebytku odstřižků, vzniklo nakonec ještě žluto-růžové dvojče.

Ani ona se podšívky v pravém slova smyslu nedočkala, ale už má kromě pevnějších uší i vnitřní kapsičku na drobnosti.

Zdá se, že minimálně na toto léto mám co se týká drobných zavazadel vystaráno. :-)

Další inspiraci na "záplatované" tašky jsem objevila až později. Třeba tady nebo tady.

Ze šuplíku: Vrhcáby - čtvero ročních dob

Stolní hry nejsou nejlevnější koníček. A ty léty prověřené mají i léty prověřený, ale nenápaditý vzhled. Proč si tedy nezaexperimentovat, nepustit uzdu fantazii a nevytvořit si vlastní hrací desku? Třeba na vrhcáby.

Chce to nápad, dvě čtvrtky (později se zpevní, zalaminují, slepí nebo obojí), minimálně dvě hrací kostky a dvakrát patnáct kamenů. Nebo alespoň cokoli, co by je mohlo vzdáleně připomínat. Je ironií současné doby, že jednotlivé komponenty stojí ve specializovaných obchodech více než nová hra.

Tak dlouho se kape, až se kbelík naplní

Už Gary Chapman ve své knize Pět jazyků lásky píše, že ke spokojenému životu je třeba, abychom měli naplněnou tzv. citovou nádrž lásky a radí, jak ji svým blízkým (zejména partnerovi nebo partnerce) pomoci naplnit. Méně už ale ve své knize vyzdvihuje fakt, že ve chvíli, kdy se snažíme učinit šťastného někoho jiného, se často stáváme šťastnější i my sami.

Kapka ke kapce

Tato skutečnost však zaujala autory projektu „Naplň kbelík“. Jeho zakladatelé tvrdí, že každý máme kromě neviditelné nádoby, kbelíku, také naběračku. A když uděláme pro druhého cokoli pozitivního, kouzelná naběračka přidá nejen do jejich, ale i našeho pomyslného kbelíku.

Webová stránka naplnkbelik.cz je jakási databáze dobrých skutků, které plní po kapkách náš kbelík - budují důvěru a blízkost mezi lidmi, potěší či změní den druhého k lepšímu. Zároveň funguje i jako sociální síť, kde jednotlivý „kbelíkáři“ sdílejí, plánují své skutky a motivují se ke „konání dobra“.

Dobro a věda

Že to zní příliš pateticky? Že je to tak trochu hippies? V tom případě je chvíle na trochu tvrdých vědeckých dat:

Psycholožka Cassie Mogilnerová se svými kolegy provedla sérii experimentů, které potvrdily zvláštnosti v lidském vnímání času. Když máme pocit, že nic nestíháme, paradoxně nám pomůže, když si na někoho uděláme čas a s něčím mu pomůžeme - naše vnímání času se jakoby roztáhne. V experimentu se ti, kdo trávili sobotní ráno jakoukoli činností “pro někoho”, o svůj volný čas strachovali mnohem méně než ti, kteří pracovali “pro sebe”. A takto navozené „pohodové vnímání času“ bylo dokonce na pevnějších základech a trvalejší než v situaci, kdy dostaneme skutečné volno, protože přidělenou práci mezitím udělal někdo jiný.

A co víc. Studenti, kteří posledních pět minut vyučovací hodiny psali povzbuzující dopis nemocnému dítěti, vnímali nadcházející dny mnohem lépe než ti, kteří dostali za úkol vyškrtat ze stránky textu všechna písmena ‘e’. Podle Mogilnerové máme prostě pocit, že když konáme pro druhé smysluplnou věc, využíváme svůj čas efektivněji. Více informací na stránkách psychologie.cz.

Malá statistika

Ale zpátky ke kbelíku. Během posledních dní jsem nasbírala celkem čtyři kapky:

Psaním dalšího příspěvku do blogu jsem „Zahrnula ostatní do toho, co dělám“. Alespoň na chvilku „Navštívila rodinu“. „Pochválila upřímně druhému to, co za pochvalu stojí.“ A činnostmi, které bych mohla dělat klidně „deset let a zadarmo“ - malováním, šitím, touláním se přírodou udělala radost i sobě.

Není to málo, ale ani moc. Doufám, že další kapky brzy přibudou. Jako třeba právě teď – posílám odkaz na stránky naplnkbelik.cz svým známým i neznámým.

---

Použitý obrázek: Gary Chum, 2005, Flickr.com. Licence CC BY-NC

Ze šuplíku: První stehy v patchworku

Ne, že bych byla hospodyňka, která pro peříčko přes plot skočí, ale mám radost, když na první pohled neužitečné věci, najdou ještě nějaké uplatnění. Třeba odstřižky látek. Ať tedy žije patchwork!  
 
První pokus jsem udělala už před lety. A moc jsem se s tím nepárala. (Doslova :-) ) Jednoduchý geometrický vzor z trojúhelníků o stranách 12, 12 a 17 cm. Různé typy materiálů a tkanin, ne vždy na sebe navazují tak, jak by správně měly, podšívka žádná.  
 
Barevné čtverce o velikosti zhruba metr krát metr ale přesto našly své uplatnění.  
 

 
  Červený, obšitý stuhou, se používá jako ubrus na terase.  
 

 
  Modrý jsem nosila za svých studentských let jako šátek.  
 

Polibek z Francie. Nejen prvomájový

V e-mailové schránce mi přistál francouzský polibek. Přesněji řečeno polibek z Francie. Ještě přesněji řečeno několik přátelských virtuálních polibků z Francie. Od jednoho francouzského písničkáře. Nejsme přátelé, neznáme se osobně. Vlastně se kromě toho, že máme podobný hudební vkus, vůbec neznáme.

Posílá mi zprávu o svém novém videu. Posílá políbení a děkuje za to, že poslouchám jeho písničky na internetu. Zadarmo.

"Bien le bonjour
Juste un petit coucou pour vous inviter à visonner mon petit clip tout chaud
avec des bises et encore quelques merci.
david

Good day
Just a quick hello to invite you to see my little fresh new film
with a few kisses and thank you.
david"

Jižanská srdečnost. Doslova osvěžující. (Francouzské „bise“ totiž znamená kromě „polibku“ také „zima“, „chladno“ a „severák“.)

O kolik je ale pořád takový pozdrav vřelejší než obvyklé české "s přátelským pozdravem" nebo „s přáním hezkého dne“, o kolik milejší než strohé „papa“ nebo „zatím“. Byli bychom na sebe i u nás v Česku vlídnější, kdybychom je nahradili "s přátelským políbením“, „s přátelskými polibky“ nebo neformální „pusu na tvář“, „pusu nakonec“? Možná ano. Slova mají moc.

A co teprve, kdybychom přenesli na trvalo podobný rituál i do osobních kontaktů.

---

Použitý obrázek: Roosh Inf3ktion, 2008, Flickr.com, CC BY-NC-SA