Zahradníkovi skřítci

Pažitčiny slzy

Melounový přijímač

Baletky a cvičenci

Trávníkománie aneb Proč je sedmikráska plevel?

České dráhy měly donedávna ve svém firemním časopise rubriku "Co mi hlava nebere". Myslela jsme si, že do ní nemám čím přispět. Že už jsem velká a už je mi všechno jasné.

Ale není to pravda. Minimálně jednu věc mi opravdu hlava nebere. A to trávníkománii.

Proč je ve střední Evropě (ale nejen u nás, své by mohli povídat i v USA) tak důležité mít pečlivě udržovaný pažit, bez jediného barevného kvítku?

Údržba anglického trávníku je náročná a zahrada s ním pak vypadá spíš jako hřiště než malá louka. Proč nemít svoji hlavu a vykašlat se na "všeobecné mínění" o jediné správné podobě zahrady?

A být trochu "líný", nehubit plevel, nesekat každý narostlý centimetr a nechat trávník druhově bohatší. Budeme bohatší i my. O květy, o čas i o peníze ušetřené za nutnou zálivku, ošetřující přípravky...

Navíc, pečlivě udržovaný trávník je zelená poušť, kde skoro nic jiného kromě pár druhů travin nežije.

Proč nám vadí pampelišky, sedmikrásky, popence? Proč je místo, abychom se těšili z jejich krásných květů, považujeme za plevel? Bojíme se divočiny? Hmyzu, který ale potřebujeme?

Proč pěstovat na zahradě golfový trávník, proč nemít raději jedlý trávník? Golf za domem nehrajeme, ale jíme každý den. ;-)

Zahradníky lopotící se každý týden na zahradě se sekačkou. Ale bez sklizně. To je to, co mi hlava nebere.

Fotografie: *Psycho Delia*/Flickr.com, Licence: CC BY-ND 2.0

Slunečné pozdravy z Prahy do Svatojánu

Letošní teplá zima nám opět nedopřála lyžování. Zato slunečné obědy venku ano. Letos jsme na balkóně obědvali už podruhé.

A pokaždé jídlo ze skvělé bezmasé Kuchařky ze Svatojánu od Ježíška. Zatím jsme se díky ní naučili vařit luštěniny, bezmasé omáčky na těstoviny i trochu po indicku. Můžu ji jedině doporučit.

Krmítko v centru města? Proč ne!

Sice máme doma už nějaký čas žížalky, ale s nimi se nejen nepomazlíte, ale dokonce ani moc nepokocháte, protože nemají rády světlo. Také z tohoto důvodu (kromě toho, že jsem romantická a přírodymilovná duše :-) )jsem si pořídila i do centra Prahy na okno u poměrně rušné ulice ptačí krmítko. A trochu se bála, jestli ho malí zpěváčci objeví.

A našli ho! První sýkorku jsem na něm zahlédla těsně před Štědrým dnem. Krásný předvánoční dárek.

Od té doby na něj koňadry a modřinky přilétávají pravidelně. Někdy nás o víkendu i vzbudí, jak se snaží rozlousknout semínko slunečnice tlučením o krmítko.

Jen se mi zatím nepodařilo zachytit návštěvníka našeho krmítka na pěkné fotografii. A to na ně občas doslova číhám. :-) Skoro aby si člověk pořídil fotopast. Sýkorky většinou jen přilétnou, zobnou a hned letí zpátky do bezpečí nedalekých větví.

Krmítko jsem koupila v e-shopu Zelenadomacnost.com. Trochu jsem se obávala, zda ho dvě malé přísavky na okně udrží, ale naštěstí zbytečně. :-)

Melounový experiment

Když jsem na jaře objevila mezi semínky i meloun vodní, prostě jsem neodolala. Kde jinde by se mu mělo dařit než na proskleném jižním balkoně, že? Jenže jako zahradnice-začátečnice to byl přredevším jeden velký experiment. Zvědaví byli i mí kamarádi.

Sklenice může být poloprázdná i poloplná a stejně lze nahlížet i na můj výsledek - jako na neúspěch i jako na úspěch.

Vypěstované sazeničky nebyly zrovna z nejsilnějších, ale dvěma ze tří se celkem dařilo. Na balkón nakonec putovala jen jedna a na ní dozrál i jediný malinkatý melounek. To jsou ty neúspěchy.

A úspěchy: Přece, že dozrál jeden malinkatý melounek! Příští rok do toho půjdu zase. Pokusím se vypěstovat silnější sazeničky a taky dostanou pořádný květináč!

Na začátku byla sazenička

... která rostla a sílila

V rozkvětu

Malý melounek

... který také rostl a sílil

Ale zdaleka nevyrostl tak, jak by se mohlo zdát

Melounové jednohubky :-)

Jen se po něm zaprášilo

Srpnová sklizeň

Co člověk zasil, to sklízí. :-) Až na papriky se nám podařilo vypěstovat ledacos. Rajčata, dýni, mrkvičky... dokonce i melounek, i když tomu nikdo nevěřil.

Dýně teprve dozrávající...

Měsíček, kouzelná to bylinka

Vlastnoručně vyrobená měsíčková mast

Letošní královna

Srpnové zátiší

Divoký červen

V červnu se náš balkon změnil v hotovou zelenou džungli. :-)

Heřmánkový výluh proti plísním...

Melounový květ

Dýně z "umělého opýlení"

Dýňové zákoutí

Květnové květy

Klíčení...

První sklizeň

Po dešti

Slunce našoho balkónu

"Červův škleb"

Zahradničím, tedy jsem

Můj nový koníček, má nová vášeň... velké plány zatím klíčí na parapetu. Jaké jsou zatím moje největší radosti?

Bazalka ze semínka

Hráškoví vetřelci připravení k boji :-)

Česneko-cibulový koutek

Můj malý velký experiment - meloun vodní

Óda na balení dárků

Kamarádka si stěžovala, jak nesnáší balení "měkkých" dárků. Nejraději by byla, kdyby tuto činnost udělal někdo za ní.
Klidně bych se přihlásila.

"Měkotiny", neboli dárky v podobě oblečení, nepovažuju při balení zdaleka za největší zlo. Co třeba taková lahev vína?

Ale především - balení dárků patří k mým neoblíbenějším předvánočním činnosem. Překonat předvánoční úklid nedá žádnou práci, ale u mě balení dárků drtivě vyhrává i nad pečením cukroví nebo výrobou vánočních dekorací.

Ne, že bych při něm byla kdovíjak nápaditá. Ke spokojenosti mi stačí obyčejný dekorativní papír. Často loňský. Nebo i předloňský.

Přesto si při balení dárků připadám výjimečně. Jako vysoce zodpovědný konstruktér vybírám a stříhám právě ten kus papíru, jehož velikost nejlépe odpovídá danému předmětu. A snažím se ho přehýbat právě tak, aby byl výsledek co možná nejsymetričtější.

V případě již použitých papírů je také nanejvýš důležité dbát také na to, aby byly co nejvíce skryty loňské spoje. A samozřejmě jmenovky. Zapomenuté loňské nápisy stojí za nejdenou veselou vánoční historkou.

Zároveň si u toho všeho představuji, jak obdarovaný dárek rozbaluje, jakou asi bude mít z věci radost nebo jak moc bude překvapen. Vím, že brácha papír roztrhá, tak aby se k samotnému dárku dostal co nejdříve. Naopak mamka dárek rozbalí co nejopatrněji, aby papír co nejméně poničila. A já ho mohla zase příští rok použít, A připadat si jako veledůležitý konstruktér...

---

Foto: Stephan Geyer / Flickr.com - Licence: CC BY-NC-ND 2.0

Jaro, léto, podzim, zima... Jaro!

Právě nyní, 20. března 2013 v 12.01 SEČ, začíná astronomické jaro! Právě střídání čtyř ročních období je na mírném podnebném pásu to, co bych ani za nic neměnila. Ani za teplé kraje, ani za spoustu sněhu na horách a severu. Líbí se mi ta pestrost, ty proměny. Každý rok stejné a přeci jiné.

One year in 40 seconds from Eirik Solheim on Vimeo.

Moje první pražská kolojízda

Ani přesně nevím, co mě vedlo k rozhodnutí pořídit si v Praze kolo. Touha z ní alespoň na pár hodin odjíždět? Trochu víc se hýbat? Vyplavit trochu adrenalinu v pražských ulicích? Nebo dočista sebevražedné sklony?

Ať tak či onak, po měsíci pravidelného a napjatého sledování Aukra, se objevilo právě to vhodné Kolo pro mě. A já mohla hned při zpáteční cestě od prodejce poznat Prahu novýma očima - očima kolaře.

A zdá se mi, že hned na poprvé jsem poznala mnohé radosti i strasti pražského cyklisty. Na jednu stranu pohodovou cyklostezku podél Vltavy, ale taky nečekaně malý ostrůvek při čekání na zelenou, z ničeho nic končící cyklostezku před divadlem Fidlovačka. Potkala jsem různé typy cyklistů a absolvovala slalom mezi inlinery. Děsila se toho, že jestli mě nenabralo tohle auto, udělá to při předjíždění hned to další a na konci cesty si přála mít "kolo-koloběžku", na které by bylo legální jet po chodníku.

Ale přesto všechno, musím přiznat, že mě jízda ve velkoměstě na kole dostala. Byl krásný podvečer babího léta a Tom Hodkingson jakoby mi četl myšlenky:

"Jízda na kole přináší osvěžující pocit svobody a soběstačnosti, spolu s příjemným pocitem, že zbytečně neutrácíte peníze. Proplouváte městem, jste v něm, ale nepatříte mu, prožíváte ho, ale neovládá vás."

Škoda, že ani přes to si to na kole po městě moc často nevyrazím. Strach z pražských řidičů je prostě větší. Snad se ho brzy zbavím a vydám se na cestu proti proudu času. :-)

Cycle of Life from Bikeminded on Vimeo.

---

Použitá fotografie: Pörrö, 2008; Flickr.com. Licence: CC BY-NC-SA
Použitá citace: Toma Hodkingson: Jak být volný. Překlad Zdeněk Hnilička, vydavatel Jota, 2011.

Z oken do oken

Vím, že by se to dělat nemělo, že to není slušné. Ale přesto to občas dělám, je to tak lákavé. Dívat se cizím lidem do oken.

Málokdy zahlédnu během chůze po ulici něco jiného než strop, je to jen jakási prohlídka lustrů a svítidel. Nebo modře zbarvených stěn od světla televizních obrazovek. Občas se v okně vyhřívají nebo zvědavě pozorují okolí kočky a kocouři.

Také mí sousedé přes ulici jsou, na rozdíl ode mne, lidé pečlivě ukrývající svůj domácí život za žaluziemi, závěsy, záclonami nebo alespoň nemytými okny. Přesto na své soukromí tento týden jeden člověk zapomněl. Už se setmělo a on byl zabraný do čtení knihy natolik, že závěsy nezatáhl.

Bylo to jako být u něj na návštěvě. Nečekané tiché návštěvě, kdy jsem sice nebyla pozvána, ale ani nijak nerušila. Přestože jsme byl každý sám ve svém bytě, jako bychom vlastně sami nebyli.

---

Foto: Colin Campbell, 2009; Flickr.com. Licence: CC BY-NC-ND.

Óda na podzim

Nejoblíbenějším ročním obdobím mé spolubydlící je podzim. Dlouho jsem nechápala proč. Není sněhobíle bílý, tichý ani nekreslí mrazivé květy jako zima. Nepučí, nerozkvétá ani není plný naděje a zapalujících se lýtek jako jaro. Neláká slunečními paprsky k výletům nebo naopak ospalému lenivému odpoledni pod slunečníkem jako léto. Na podzim už létu došly síly. Je to melancholické období deště a padajícího listí. "No, právě," říká moje spolubydlící.

Tak jsem nakonec přišla na to, že i já mám podzim vlastně ráda. Roku už pomalu dochází dech, novoroční předsevzetí už jsou dávno zapomenuta a já nic nemusím! Chladná rána a večery, pochmurná zamračená obloha. Nic z toho už nenabádá výletům ani dalším činnostem. A já nemusím mít výčitky, že nic nepodnikám! Že si zalezlá doma lebedím u knihy nebo gramofonu.

A pokud se přeci jen rozhodnu vystrčit nos z domu, o to je to upřímnější a opravdová touha něco zažít, něco vidět. A ne "jen" proto, že je venku hezky, ale často právě naopak, navzdory tomu, že venku hezky není. :-)

Vlastně spoustu mých bláznivých nápadů a neobvyklých činností se odehrálo právě na podzim. Od sledování romantických filmů přes partyzánské háčkování až po taneční lekci swingu pod širým nebem minulý týden.

---

Použitá fotografie: Aurelia Asiain, 2002; Flickr.com, licence CC BY-NC-ND

Obrazem: Čáry máry bublifuk!

Každá bublina jednou splaskne. :-) Flashmub bublifukový den na Staromáku 2012.

Když strom hraje na piano

Díky designerovi Bartholomäusu Traubeckovi sice řeči stromů neporozumíme, ale uslyšíme je "hrát". Hrát na klavír.



Více informací v článku Unikátní gramofon přehrává „řeč“ letokruhů.

Óda na šmíráky

...přesněji řečeno papíry - šmíráky. To, aby nedošlo k mýlce.

Má to svá kouzla odkládat si staré papíry, jejichž minimálně ještě jedna strana volá po popsání, po pokreslení. První kouzlo je v tom, že z peněženky nezmizí drobné, které by se utratily za nový blok. Druhé kouzlo je příjemný pocit z toho, že kvůli naší potřebě zkoušet nanečisto, poznamenávat si nápady dříve než ho zapomeneme, nemusel být pokácen jediný strom navíc.

A hlavně, když se ta sbírka použitých nepoužitých papírů probírá zpětně, mohou se v ní najít úplné poklady. Právě to se stalo nedávno mně. Našla jsem útržek se slohem, který psala moje sestra před sedmi osmi lety. Shodou okolností to byla moje charakteristika.

Je to jako archeologický nález střepu. Nikdo už nedohledá začátek ani konec, mnoho toho prozrazuje, ale zároveň zůstává i mnoho tajemství.

Já se tak dozvěděla, že jsem stále stejná. Snad. Ale, co ségra myslela, že dokážu, když mám dobrou náladu, zůstane už asi navždy záhadou.

Má první veřejná děkovačka

Mému blogu jsou sotva dva měsíce. Je tedy vlastně ještě ve zkušební době a přátelé o něm zatím spíše jen tuší než vědí, a už se mu dostalo cti pyšnit se oceněním "Liebster blog". Je to krásná zpětná vazba od blogerky Crochetky.

Děkuji.

Toto je má vůbec první veřejná děkovačka. Snažím se vybavit desítky podobných děkovacích proslovů viděných v televizi - od těch klasických přes ty vtipné až po ty opravdu svérázné. Jenže tenhle je úplně jiný - můj osobní.

Děkuji nejen Crochetce, ale i všem ostatním, kteří se na mé stránky rádi vrací, povzbuzují mne v další práci a dokáží přimhouřit oči nad případnými chybami. Dostat ocenění je veliká radost, ale zároveň i velká zodpovědnost - tvořit, plánovat, fotit, psát blog tak, aby čtenáře i nadále těšil a třeba v něm nacházeli i inspiraci pro sebe. Je to výzva a já se pro to pokusím udělat vše, co bude v mých silách.



K ocenění Liebster blog patří ještě ještě další milá povinnost - totiž poslat "štafetu" dál. I já tedy vybírám ze svých oblíbených blogů:

Šijte moderně a eko s inspirací nejen pro přešívání nenošeného a nepadnoucího oblečení. Doufám, že už brzy budu mít příležitost něco podobného vyzkoušet.
Patchwork - Marie Králová, sem se chodím kochat úžasnými patchworkovými vzory.
Dědečkova zahrada o jedné kouzelné staré zahradě. Můj pravidelný útěk z ruchu velkoměsta na venkov. Alespoň virtuální.
ba_bum se spoustou pěkného "recy oblečení" pro děti.
Lenka a její šití a vyšívání, člověk, jejíž milá slova a nápady mne vždy potěší.

Pravidla ocenění:
Poděkování pro toho, kdo ti toto ocenění poslal s odkazem na jeho stránky a vybrat 5 dalších blogů, které ale nesmí mít víc než 200 členů. Všem nominovaným zanech na jejich blogu vzkaz, ať vědí o ocenění a toto ocenění umísti na svém blogu.

---

Použitý obrázek: Adi Respati 2008, Flickr.com. Licence: CC BY

Óda na veřejnou dopravu

Stejně jako existuje mnoho důvodů, proč si na veřejnou dopravu stěžovat, existuje i mnoho důvodů, proč ji opěvovat. Vlak byl pro mě a mé spolužáky na střední škole studovnou, autobus a metro během vysoké školy čítárnou. Nezanedbatelnou kapitolou jsou ekologické výhody hromadné dopravy. To, o čem ale chci dnes především psát, je její rozměr sociální.

Společně s dalšími cestujícími můžeme sdílet v očích mnohých nezáviděníhodný osud chudáka jezdícího "sockou", hořekování nad do nebe volajícím zpožděním. Poznávat družné střízlivé, i méně střízlivé a o to družnější, spolucestující.

Pro mě nejpříjemnější jsou však náhodná, a často i velmi překvapivá, setkání s bývalými spolužáky a dalšími milými známými, kteří stejně jako já pendlují každý den mezi prací a privátem, jednou dvakrát do měsíce mezi novým a starým domovem a kdykoli je to nutné nebo možné za dalšími povinnostmi a radostmi. Ať už je to ráno pracovního dne, kdy oba dva spěcháme, ještě rozespalí, na poslední chvíli za svých chlebodárcem, nebo letní, a o to méně pravděpodobné, sobotní podvečer, ukazuje se, že svět veřejné dopravy je malý.

Zatím nejzajímavější setkání jsem zažila asi před dvěma lety, když se u jedněch dvěří v metru v rozmezí tří zastávek sešli tři lidé, kteří se navzájem znali, aniž by to však předtím tušili.

O to všechno jsou lidé ve svých uzavřených čtyřkolových bedýnkách na silnici ochuzeni. Mimo rušné ulice snad mají možnost známého člověka alespoň poznat a alespoň gestem pozdravit, ale v ruchu měst na několikaproudé silnici nebo přes hradbu zaparkovaných automobilů milou tvář sotva zahlédnou.

A tak na trase pražského metra C potkávám lidi z různých koutů matičky měst, ale kamaráda, který bydlí v ulici, jež každodenně mijím cestou do práce, nikdy nepotkám, byť se naše cesty do práce křižují. I kdyby náhodou zaspal, změnil pracovní dobu, jeho kroky totiž budou vždy směřovat na opačnou stranu než je zastávka metra - k zaparkovanému automobilu.

---

Použitá fotografie: jvojes 2003, Flickr.com. Licence: CC BY-NC-SA

Óda na rudou rtěnku

Nelíčím se. Z různých důvodů. Až do letoška to platilo absolutně. Teď už ne.

Nedáno jsem totiž neodolala a koupila si červenou rtěnku. Bylo to spontánní rozhodnutí. (Jistě to taky znáte. Čekáte ve frontě, nevíte co by, začnete přemýšlet, jestli ještě něco nekoupíte, zastavíte se, vrátíte se, mezi tím vás předběhnou další dva lidé... Tak přesně tak ten nákup vypadal).

Splnila jsem si tak jeden ze svých dětských snů. Sytá rtěnka pro mě byla a stále je symbol ženskosti - elegance a koketérie hereček černobílého plátna. V rudé rtěnce vidím jakési "koření" ženskosti. Stačí ho málo. Když je ho příliš, je to spíš na škodu.

Zvýraznit rty výraznou rtěnkou chce sebevědomí, ale odměnou je ještě větší sebevědomí. Úplně rozumím Barboře Šťastné, když píše...

...díky červené rtěnce jsem víc vidět. Že mě vytáhne ze zmoklého davu, jako by nade mnou rozsvítila velkou červenou šipku. Což je pocit, který někdy (ne pořád) rozhodně stojí za vyzkoušení.                                           (Barbora Šťastná/Šťastný blog)

---

Použité foto: Percy Duran 2011, Flickr.com. Licence: CC BY-NC-SA