Óda na podzim

Nejoblíbenějším ročním obdobím mé spolubydlící je podzim. Dlouho jsem nechápala proč. Není sněhobíle bílý, tichý ani nekreslí mrazivé květy jako zima. Nepučí, nerozkvétá ani není plný naděje a zapalujících se lýtek jako jaro. Neláká slunečními paprsky k výletům nebo naopak ospalému lenivému odpoledni pod slunečníkem jako léto. Na podzim už létu došly síly. Je to melancholické období deště a padajícího listí. "No, právě," říká moje spolubydlící.

Tak jsem nakonec přišla na to, že i já mám podzim vlastně ráda. Roku už pomalu dochází dech, novoroční předsevzetí už jsou dávno zapomenuta a já nic nemusím! Chladná rána a večery, pochmurná zamračená obloha. Nic z toho už nenabádá výletům ani dalším činnostem. A já nemusím mít výčitky, že nic nepodnikám! Že si zalezlá doma lebedím u knihy nebo gramofonu.

A pokud se přeci jen rozhodnu vystrčit nos z domu, o to je to upřímnější a opravdová touha něco zažít, něco vidět. A ne "jen" proto, že je venku hezky, ale často právě naopak, navzdory tomu, že venku hezky není. :-)

Vlastně spoustu mých bláznivých nápadů a neobvyklých činností se odehrálo právě na podzim. Od sledování romantických filmů přes partyzánské háčkování až po taneční lekci swingu pod širým nebem minulý týden.

---

Použitá fotografie: Aurelia Asiain, 2002; Flickr.com, licence CC BY-NC-ND