Z oken do oken

Vím, že by se to dělat nemělo, že to není slušné. Ale přesto to občas dělám, je to tak lákavé. Dívat se cizím lidem do oken.

Málokdy zahlédnu během chůze po ulici něco jiného než strop, je to jen jakási prohlídka lustrů a svítidel. Nebo modře zbarvených stěn od světla televizních obrazovek. Občas se v okně vyhřívají nebo zvědavě pozorují okolí kočky a kocouři.

Také mí sousedé přes ulici jsou, na rozdíl ode mne, lidé pečlivě ukrývající svůj domácí život za žaluziemi, závěsy, záclonami nebo alespoň nemytými okny. Přesto na své soukromí tento týden jeden člověk zapomněl. Už se setmělo a on byl zabraný do čtení knihy natolik, že závěsy nezatáhl.

Bylo to jako být u něj na návštěvě. Nečekané tiché návštěvě, kdy jsem sice nebyla pozvána, ale ani nijak nerušila. Přestože jsme byl každý sám ve svém bytě, jako bychom vlastně sami nebyli.

---

Foto: Colin Campbell, 2009; Flickr.com. Licence: CC BY-NC-ND.

Podzimní venkovská idyla

Švestkové knedlíky z domácích švestek, jablečný mošt z vlastnoručně očesaných jablek a guláš a řízky z vlastnoručně sbíraných hub. Možná úplně nejkrásněji strávený víkend letošního roku.

Jen si s sebou na houby budeme muset vzít příště kromě košíku i rukavice a pytel na odpadky. Ne všichni lidé v lese něco sbírají, někteří tam po sobě i něco zanechávají. Hub jsme měli plný košík a odpadků plnou náruč. Vážím si lidí, kteří pomáhají čistit lesy, louky, stráně... pravidelně. Třeba těch z komunity okolo Jezevce Jonáše.

Kapsička na sluchátka

Jeden den jsem našla obrázek praktické kapsičky na sluchátka na webu a druhý den už byla moje vlastní kapsička na světě. Hurá! Už se mi nebudou drátky zamotávat v batohu nebo kabelce do klíčů.

Jen škoda, že jsem pečlivý návod na jejich ušití našla až teď, při psaní blogu. Bývala by mohla být ušita o něco pečlivěji. C'est la vie. :-)

Óda na podzim

Nejoblíbenějším ročním obdobím mé spolubydlící je podzim. Dlouho jsem nechápala proč. Není sněhobíle bílý, tichý ani nekreslí mrazivé květy jako zima. Nepučí, nerozkvétá ani není plný naděje a zapalujících se lýtek jako jaro. Neláká slunečními paprsky k výletům nebo naopak ospalému lenivému odpoledni pod slunečníkem jako léto. Na podzim už létu došly síly. Je to melancholické období deště a padajícího listí. "No, právě," říká moje spolubydlící.

Tak jsem nakonec přišla na to, že i já mám podzim vlastně ráda. Roku už pomalu dochází dech, novoroční předsevzetí už jsou dávno zapomenuta a já nic nemusím! Chladná rána a večery, pochmurná zamračená obloha. Nic z toho už nenabádá výletům ani dalším činnostem. A já nemusím mít výčitky, že nic nepodnikám! Že si zalezlá doma lebedím u knihy nebo gramofonu.

A pokud se přeci jen rozhodnu vystrčit nos z domu, o to je to upřímnější a opravdová touha něco zažít, něco vidět. A ne "jen" proto, že je venku hezky, ale často právě naopak, navzdory tomu, že venku hezky není. :-)

Vlastně spoustu mých bláznivých nápadů a neobvyklých činností se odehrálo právě na podzim. Od sledování romantických filmů přes partyzánské háčkování až po taneční lekci swingu pod širým nebem minulý týden.

---

Použitá fotografie: Aurelia Asiain, 2002; Flickr.com, licence CC BY-NC-ND

Ze šuplíku: Vzpomínka na Skotsko

Hrad Dunnottar na východním pobřeží Skotska.

(Akryl na plátně, 2011)