Šumava melancholická

Na jedné straně optimističtí vědci důvěřující šumavské přírodě, že si se všemi perpetiemi v podobě, kůrovce, vichřicí i ne vždy moudrého člověka, poradí. Přírodovědci vidící příležitost dát přírodě znovu alespoň na části území svobodu, ať ukáže svoji sílu a obnovovací schopnost.

Na druhé straně nešťastní lesníci vidící zkázu lesů, zmařenou práci svých předků a zbůhdarma odumírající a tlející kubíky dřeva. Někdy dokonce hovořící o krajině jako ve Vietnamu nebo apokalyse. Jakoby odmítali přes uschlé stromy vidět znovu rodící se les.

Možná se mnou nebudete souhlasit, ale důvěřuji přírodě. Věřím, že tak jako fénix z popela i z těchto polomů, pasek a souší zase vyroste zelený, silný, ale spíš ještě silnější a odolnější, les.

Přiznávám, že mi i tyto suché lesy přijdou krásné. Svým vlastním trochu smutným melancholickým způsobem. Je to jako procházet se po hřbitově, kde leží i ti největší velikáni. Můžeme po nich truchlit, stýskat si, ale má to svůj smysl, má to tak být. Jejich konec není nic jiného než začátek něčeho nového.

A můj přítel fotograf? Ten to samé cítí ještě silněji. Zelený upravený les, to je přeci nuda. :-)

Zelený les

"Žebra" jednoho z velikánů

Mrtvý les?

Nová generace...

...roste

...a sílí

Suché stromy k Šumavě tak nějak patří. Vždyť národní park má jeden dokonce i ve svém znaku.