„Termální lázně v Hevízu, ty jsou docela dobré, vinice v Badacsony taky, ale jestli vám mohu opravdu něco doporučit, udělejte si výlet na kole,“ poradil nám hned na začátku naší dovolené trávené v Keszthely na západní straně Balatonu náš pan domácí, sám vášnivý cyklista. A my jsme na jeho radu dali.
Cyklovýlet jsme ostatně sami plánovali. Kde jinde se také dělají lepší výlety na kole než po nekonečně rozsáhlých maďarských rovinách.
Kola jsme si půjčili v Keszthelyských turistických informacích v centru města. Příjemně nás překvapilo, že po nás nechtěli za dvě půjčená kola žádnou zálohu. Pouze se vyplnila jednoduchá smlouva o vypůjčení a zaplatilo půjčovné, které činilo 2200 forintů na kolo a den. Za dva bicykly jsme tedy dali asi 440 korun. Dalším skvělým zjištěním byla informace, že půjčovné platí celých 24 hodin, a není proto nutné výlet ukončit se zavíracími hodinami informačního centra.
Obě zapůjčená kola byla v dobrém stavu, s kompletní výbavou. Chyběla jen reflexní vesta povinná v Maďarsku pro cyklisty při jízdě za šera. Dostali jsme i zámek na kola. Nabízena nám byla i cyklomapa, kterou jsme s díky odmítli s tím, že máme vlastní turisticko-cyklistickou. A až na drobné bloudění v Balatonszentgyörgy se ukázala být naše mapa dostačující, byť nezobrazovala cyklostezky kontinuálně, jako jednu barevnou linii, ale pouze občasnými symboly kola na zakreslených cestách.
Samotnou trasu jsme naplánovali na poslední chvíli. Nejdřív jsme se chtěli jen projet po jižním břehu Balatonu. Rovinatá krajina Maďarska a především lákadlo buvolí rezervace u Kis-Balatonu ale způsobila, že jsme se nakonec i jako netrénovaní, pouze příležitostní cyklisté rozhodli pro 72km okruh Keszthely-Balatonszentgyörgy-Sármellék-Keszthely.
Na jih do Balatonszentgyörgy jsme vyrazili po cyklostezce vedoucí kolem celého Balatonu. Navzdory romantickému očekávání a k našemu velkému zklamání ani v tomto úseku mimo turistická centra z ní bohužel Balaton není ani na dohled, natož, aby vedla v jeho těsné blízkosti. Stejně jako od Keszthely na sever spíše kopíruje trasu silnic nebo železnice a často je obklopená divoce bující zelení. Být tma asi bych se na ní na některých úsecích i bála.
První malou odbočku jsme udělali hned po několika prvních kilometrech ve Fenekpusztě, kde se nacházejí zbytky římské pevnosti Vacum Castrum. Areál je volně přístupný, zbytky základů starověkého opevnění se nacházejí roztroušeně v podstatě po celé současné osadě. Nejdostupnější je vchod do pevnosti naproti informační ceduli a zbytky sýpky na obilí za křižovatkou vpravo.
Samotná osada Fenekpuszta už má pravděpodobně také to nejlepší za sebou. Opuštěný rozpadající se dům, snad bývalý hostinec, na křižovatce s hrdým nápisem Hungaria je dokonce podobně působivý a fotogenický jako stavby o skoro 2000 let starší. Občerstvení ani nic podobného tu nehledejte. Nenajdete.
Další nedávno postavenou a přitom nevšední stavbou na trase byla restaurace na okraji městečka Balatonszentgyörgy. V malé věžičce budovy hnízdí ptáci a dá se z ní i rozhlédnout po okolí.
Jiné Maďarsko
Cesta z Balatonszentgyörgy do Vörsu po východní silnici (jak už jsem naznačila, trochu jsme bloudili) nám poprvé ukázala jiné Maďarsko než jaké jsme poznali v turistických centrech kolem Balatonu. V pondělí odpoledne jsme tu potkávali jen psi. Kostely v centru každé vesnice a křížky na rozcestí byly neklamným důkazem naší společné katolické rakousko-uherské historie.
Dalších zhruba 15 km cyklostezky vedlo mokřady Malobalatonské rezervace, všude samá tráva, liduprázdno. Cestou jsme minuli jen pár rozhledniček a železničních nádraží.
Jednotvárnou cestu ukončila až buvolí rezervace v Kápolnapusztě – hlavní cíl naší cesty. I přes pokročilý čas jsme se v ní zdrželi dobrou půlhodinku. Buvoli se nacházeli přímo na pastvinách kolem silnice, nebylo třeba ani šplhat na rozhledničku v areálu. Od zvířat nás odděloval jen slabý a nízko položený drát, snad pod proudem, ale zdaleka jsme si tím nebyli jistí. Ohrada je šikovně koncipována tak, aby se člověk dostal až na dohled buvolímu bahništi a cítil se doslova jako součást stáda.
Buvolí stádo je součástí ekomuzea, kde si návštěvník může pohladit kozu a poučit se o fungování statku v minulosti i o ochraně přírody. Místo je hojně navštěvované především rodinami s dětmi a platí se do něj vstupné. Pokladna se však nachází jen na straně od parkoviště, my jsme přijeli z druhé strany a nikdo po nás lístek nechtěl.
Druhá polovina cesty už vedla pouze po silnicích, nižší i vyšší třídy a přes tři obce – Balatonmagyaród, Zalavár a Sármellék. Hned v první jsme se občerstvili v maličké cukrárně přímo u cesty. A to českými nanuky!
K jezeru Malý Balaton, maďarsky Kis-Balaton s výslovností „kišbalaton“, jsme sjeli hned za touto vesničkou. Chtěli jsme se podívat na jediné veřejnosti přístupné místo rezervace Kis-Balatonu – ostrov Kányavári. Bylo už relativně pozdě, kolem šesté hodiny, občerstvení bylo zavřené a na ostrov mířilo jen několik turistů-opozdilců a rybáři. Nejzajímavější pohled na vodu a život v ní byl kupodivu hned z mostu vedoucího na ostrov. Ten je totiž už celkem zarostlý a ve výhledu moc nepomáhá ani rozhlednička uprostřed ostrova. Kromě ní je na ostrově ještě plácek pro piknik a naučná stezka.
Kvůli pozdní hodině jsme si už netroufali na jistě zajímavou cyklostezku vedoucí po samotném břehu Malého Balatonu k Malobalatonskému domu a křesťanským stavbám na jeho severozápadním břehu. Nejkratší cestou jsme pospíchali do Keszthely, abychom se stihli vrátit ještě před úplným setměním.
Zastávku jsme udělali už pouze v Zalaváru, v hospodě Katica Csárda na křižovatce. Výborná rybí polévka Halászlé a zdvořilý a perfektně jazykově vybavený hospodský nás posilnili na těle a duchu před posledními zhruba 15 km.
Navzdory všednímu dni, nebyl provoz na silnicích velký. Ve vesnicích panovala podvečerní letní pohoda, u plotu si povídali sousedé a sousedky, nikdo nikam nespěchal.
Do Keszthely jsme nakonec dorazili i přes pesimistické výhledy ještě před setměním. Ani po více než 75 km (včetně zajížděk) nás nic jiného než zadek nebolelo a cyklovýlet se zařadil mezi jedny z nejlepších zážitků naší maďarské dovolené. Náš pan domácí měl pravdu.
