Vločkománie I. (a pár rad pro další nezkušené "škrobiče")

Sice ještě nesnaží, ale na mém parapetě se už během babího léta zabydlely skoro dvě kupy sněhových vloček. Na rozdíl od těch opravdových, ale nestudí, naopak hřejí. Jsou totiž ze zbytků různých vlněných, směsových a kdojíjakýchještě přízí.

Už skoro jako na Vánoce :-)


Všechny jsou uháčkovány podle knihy Sněhové vločky od Caitlin Sainio.

Jako začátečník jsem se s nimi v některých momentech doslova prala. A na některých je to bohužel vidět. Co bych poradila všem ostatním, které se vrhnou na jejich háčkování, vypínání a škrobení?

1. Dobře zapošívat. Škrob sice lepí, ale uzlík nenahradí.

2. Pečlivě vypínat. Opravdu souměrné vypnutí udělá i z "chudinky" pěknou vločku, naopak odfláknuté a podceněné vypnutí dokáže pěkně uháčkovanou vločku zmetek.

3. Pozor na špendlíky. Některé mají sklon rezivět. U větších vloček vypínaných na polystyrenu a dalších měkkých materiálech je lze naštěstí nahradit třeba dřevěnými párátky.

4. Sadu do jednoho roztoku. Alchymii dávkování škrobu jsem ještě zcela neodhalila. Navíc čím je škrob starší, tím hůře se odměřuje. Některé vločky byly měkké, poddajné, jiné zbytečně tvrdé. Každému vyhovuje něco jiného. Ale pokud budete dělat sadu vloček třeba jako dárek, dělejte je na jeden zátah a namočte je do toho samého roztoku, aby byly naškrobené podobně.

5. Pozor na tmavé umělé příze. Na ně dávkujte škrobu jen pomálu a dobře je vyždímejte. Jinak na nich zůstane viditelný bílý povlak, kterého se nejde jednoduše zbavit. Snad jen znovu rozmočit a naškrobit znovu.

Ze šuplíku: Hradčany

(Hradčany, pastelky 2008)

Já (a) truhlík

Jsem to ale truhlík, tvořím, ale na blogu to vůbec není vidět. Doslova.

Tak alespoň jedna rychlá podzimnězimní dekorace na okno.

Fraktura háčku

O víkendu jsem háčkovala, co mi ruce stačily. A ohrožovala jsem tak nejenom své zápěstí, ale i háček samotný.

Zápěstí vydrželo, háček nikoliv.

Chvála svádění, kniha, která radí i provokuje

Měla bych číst více knih od francouzských autorů. Nevím, jestli někdo jiný dokáže psát o lásce, svádění a sexu tak, jako by se vůbec nechumelilo. Nebo tak, že jde mráz po zádech, i když je léto a do chumelení daleko.

Knížku Chvála svádění snad mohl napsat nikdo jiný. Xavier Deleu a tajemná Véronique J. v ní nejprve představují dva slavné svůdníky historie - Don Juana a Giacoma Casanovu, aby se pak na základě výpovědí pustili do klasifikace současných svůdníků, jejich charakteristiky, životních příběhů a strategií, jak že to svádí oni a jak naopak svádět je.

Ano, lifestylové i jiná média zkrátka seznamy a jednoduché návody milují a tato kniha se jim trochu podobá. Nikdo ai nebude úplně čistý "typ svůdníka", ale koho by nepotěšilo, že není jediný, kdo má srdce na dlani a přesto usíná sám nebo ho nezaujaly životní peripetie skutečné nymfomanky. Dozvíte se, jaký rozdíl je mezi pouhou milovnicí románů a romantiky tělem a duší, lidmi se zábranami, komplexy nebo lidmi, pro které je čistota na prvním místě.

Kniha ukazuje i odvrácenou stranu svádění, ne vždycky jsou totiž pohnutky k němu důkazem lásky nebo alespoň náklonosti k tomu druhému. Doufám, že na "perverzního intelektuála" nebo rádoby "samaritána" nikdy nenarazím, nebo můj muž na pravou "děvku".

Není lehké uspokojit ani byznysmena, workoholičku nebo zbožňovatele idolů. Snad jen ženy odproštěné od předsudků stojí za to...

Kniha provokuje k tomu, vyrazit do ulic a flirtovat. Zadanému člověku může přijít dokonce i na chvíli líto, že je mu (nebo by mělo být) poznávání nových milostných partnerů zapovězeno.

Ale není třeba zoufat, kniha myslí i na ně. Poslední kapitola patří manželskému svádění. V jednom se však liší. Chybí v ní převyprávěný příběh ze života, jaký je v ostatních kapitolách.

Každý si ho ale může napsat ve svém životě sám...

---

Foto: Sousoší "Flirt" v Kreislehrgarten v německém Steinfurtu; http://www.kreis-steinfurt.de/