Vločkománie I. (a pár rad pro další nezkušené "škrobiče")

Sice ještě nesnaží, ale na mém parapetě se už během babího léta zabydlely skoro dvě kupy sněhových vloček. Na rozdíl od těch opravdových, ale nestudí, naopak hřejí. Jsou totiž ze zbytků různých vlněných, směsových a kdojíjakýchještě přízí.

Už skoro jako na Vánoce :-)


Všechny jsou uháčkovány podle knihy Sněhové vločky od Caitlin Sainio.

Jako začátečník jsem se s nimi v některých momentech doslova prala. A na některých je to bohužel vidět. Co bych poradila všem ostatním, které se vrhnou na jejich háčkování, vypínání a škrobení?

1. Dobře zapošívat. Škrob sice lepí, ale uzlík nenahradí.

2. Pečlivě vypínat. Opravdu souměrné vypnutí udělá i z "chudinky" pěknou vločku, naopak odfláknuté a podceněné vypnutí dokáže pěkně uháčkovanou vločku zmetek.

3. Pozor na špendlíky. Některé mají sklon rezivět. U větších vloček vypínaných na polystyrenu a dalších měkkých materiálech je lze naštěstí nahradit třeba dřevěnými párátky.

4. Sadu do jednoho roztoku. Alchymii dávkování škrobu jsem ještě zcela neodhalila. Navíc čím je škrob starší, tím hůře se odměřuje. Některé vločky byly měkké, poddajné, jiné zbytečně tvrdé. Každému vyhovuje něco jiného. Ale pokud budete dělat sadu vloček třeba jako dárek, dělejte je na jeden zátah a namočte je do toho samého roztoku, aby byly naškrobené podobně.

5. Pozor na tmavé umělé příze. Na ně dávkujte škrobu jen pomálu a dobře je vyždímejte. Jinak na nich zůstane viditelný bílý povlak, kterého se nejde jednoduše zbavit. Snad jen znovu rozmočit a naškrobit znovu.