Šumava melancholická

Na jedné straně optimističtí vědci důvěřující šumavské přírodě, že si se všemi perpetiemi v podobě, kůrovce, vichřicí i ne vždy moudrého člověka, poradí. Přírodovědci vidící příležitost dát přírodě znovu alespoň na části území svobodu, ať ukáže svoji sílu a obnovovací schopnost.

Na druhé straně nešťastní lesníci vidící zkázu lesů, zmařenou práci svých předků a zbůhdarma odumírající a tlející kubíky dřeva. Někdy dokonce hovořící o krajině jako ve Vietnamu nebo apokalyse. Jakoby odmítali přes uschlé stromy vidět znovu rodící se les.

Možná se mnou nebudete souhlasit, ale důvěřuji přírodě. Věřím, že tak jako fénix z popela i z těchto polomů, pasek a souší zase vyroste zelený, silný, ale spíš ještě silnější a odolnější, les.

Přiznávám, že mi i tyto suché lesy přijdou krásné. Svým vlastním trochu smutným melancholickým způsobem. Je to jako procházet se po hřbitově, kde leží i ti největší velikáni. Můžeme po nich truchlit, stýskat si, ale má to svůj smysl, má to tak být. Jejich konec není nic jiného než začátek něčeho nového.

A můj přítel fotograf? Ten to samé cítí ještě silněji. Zelený upravený les, to je přeci nuda. :-)

Zelený les

"Žebra" jednoho z velikánů

Mrtvý les?

Nová generace...

...roste

...a sílí

Suché stromy k Šumavě tak nějak patří. Vždyť národní park má jeden dokonce i ve svém znaku.

Začátečničina hra v kostky

"Pokud s šitím začínáte, tak se kostkám a pruhům raději vyhněte. Musí se totiž na všecha švech setkat a to je dost obtížné."

...píše v nejedné chytré knížce o šití.

Ale co máte dělat, když kostky zbožňujete?

No, nebát se toho. :-)

Poprvé to jakžtakž vyšlo, podruhé jsem se o soulad kvůli nedostatku látky ani nesnažila, a potřetí... Malý velký zázrak.

Asi proto, že jsem od kraťasů na doma střižených (podle Burdy 6/2011) ze staré pánské košile vůbec nic nečekala.

Motýli na skle malovaní

(a než jsem je stihla vyfotit, už také bohužel poněkud vyšisovaní)

Malování na sklo mě dříve nijak neoslovovalo. Šablony, podle kterých se většinou tvoří, mi přišly nejen příliš dětské, ale hlavně nehezké. A celé mi to vlastně přišlo takové umělé.

Když mě ale mamka poprosila, abych ji namalovala pár (opravdu jen dva) motýlky do zimní zahrady, souhlasila jsem. Tím spíš, že zároveň možná i ochráním ptáky před nárazy do prosklené stěny.

Koupila jsem barvy, vytáhla místo přiložených šablon (opět v mých očích nepoužitelných a navíc v nich žádný motýl ani nebyl) staré omalovánky a dala se do tvoření.

Původní záměr byl vytvořit motýly co nejméně pestré, prostě takové, jaké jsou v české přírodě. Jenže tvořte si hnědásky a babí oka, když nemáte hnědou barvu. Ale zato máte spoustu fialové, růžové z filtry... Prostě jsem neodolala, vytváření motivů na sklo mě navíc nečekaně chytlo a k mamčinu zděšení vzniklo osm neexistujících tropických motýlů pestrých barev.

Jak už jsem napsala, za ty tři týdny pod slunečními paprsky už trochu vybledli. Já už se ale nemůžu dočkat až budu na podzim tvořit novou dekoraci - tentokrát padající listy.

Uletět nebo nakopnout? aneb Balónová sukně

Zatím nejpovedenější krejčovské dílo podle Burdy 5/2006., ušité skoro jen tak mimochodem...

Ze šuplíku: Květen patří Milencům

(Milenci; pastelka, 2010)