Ze šuplíku: Léto budiž pochváleno

(Akryl na papíře, 2011)

Rozkvetlý šicí stroj

Toto je můj "princ na bílém koni" mezi šicími stroji. Šití by s ním bylo ještě veselejší. Jen ty špendlíky na něm budou neviditelné. :-)


Zdroj: pinterest.com

Óda na veřejnou dopravu

Stejně jako existuje mnoho důvodů, proč si na veřejnou dopravu stěžovat, existuje i mnoho důvodů, proč ji opěvovat. Vlak byl pro mě a mé spolužáky na střední škole studovnou, autobus a metro během vysoké školy čítárnou. Nezanedbatelnou kapitolou jsou ekologické výhody hromadné dopravy. To, o čem ale chci dnes především psát, je její rozměr sociální.

Společně s dalšími cestujícími můžeme sdílet v očích mnohých nezáviděníhodný osud chudáka jezdícího "sockou", hořekování nad do nebe volajícím zpožděním. Poznávat družné střízlivé, i méně střízlivé a o to družnější, spolucestující.

Pro mě nejpříjemnější jsou však náhodná, a často i velmi překvapivá, setkání s bývalými spolužáky a dalšími milými známými, kteří stejně jako já pendlují každý den mezi prací a privátem, jednou dvakrát do měsíce mezi novým a starým domovem a kdykoli je to nutné nebo možné za dalšími povinnostmi a radostmi. Ať už je to ráno pracovního dne, kdy oba dva spěcháme, ještě rozespalí, na poslední chvíli za svých chlebodárcem, nebo letní, a o to méně pravděpodobné, sobotní podvečer, ukazuje se, že svět veřejné dopravy je malý.

Zatím nejzajímavější setkání jsem zažila asi před dvěma lety, když se u jedněch dvěří v metru v rozmezí tří zastávek sešli tři lidé, kteří se navzájem znali, aniž by to však předtím tušili.

O to všechno jsou lidé ve svých uzavřených čtyřkolových bedýnkách na silnici ochuzeni. Mimo rušné ulice snad mají možnost známého člověka alespoň poznat a alespoň gestem pozdravit, ale v ruchu měst na několikaproudé silnici nebo přes hradbu zaparkovaných automobilů milou tvář sotva zahlédnou.

A tak na trase pražského metra C potkávám lidi z různých koutů matičky měst, ale kamaráda, který bydlí v ulici, jež každodenně mijím cestou do práce, nikdy nepotkám, byť se naše cesty do práce křižují. I kdyby náhodou zaspal, změnil pracovní dobu, jeho kroky totiž budou vždy směřovat na opačnou stranu než je zastávka metra - k zaparkovanému automobilu.

---

Použitá fotografie: jvojes 2003, Flickr.com. Licence: CC BY-NC-SA

Ze šuplíku: V květu aneb Z punkerky hipíkem

Studentský upcycle proti proudu času. (A skoro zase zpátky. :-) )

Óda na rudou rtěnku

Nelíčím se. Z různých důvodů. Až do letoška to platilo absolutně. Teď už ne.

Nedáno jsem totiž neodolala a koupila si červenou rtěnku. Bylo to spontánní rozhodnutí. (Jistě to taky znáte. Čekáte ve frontě, nevíte co by, začnete přemýšlet, jestli ještě něco nekoupíte, zastavíte se, vrátíte se, mezi tím vás předběhnou další dva lidé... Tak přesně tak ten nákup vypadal).

Splnila jsem si tak jeden ze svých dětských snů. Sytá rtěnka pro mě byla a stále je symbol ženskosti - elegance a koketérie hereček černobílého plátna. V rudé rtěnce vidím jakési "koření" ženskosti. Stačí ho málo. Když je ho příliš, je to spíš na škodu.

Zvýraznit rty výraznou rtěnkou chce sebevědomí, ale odměnou je ještě větší sebevědomí. Úplně rozumím Barboře Šťastné, když píše...

...díky červené rtěnce jsem víc vidět. Že mě vytáhne ze zmoklého davu, jako by nade mnou rozsvítila velkou červenou šipku. Což je pocit, který někdy (ne pořád) rozhodně stojí za vyzkoušení.                                           (Barbora Šťastná/Šťastný blog)

---

Použité foto: Percy Duran 2011, Flickr.com. Licence: CC BY-NC-SA