"Spisovatel je ten umělec, po jehož díle se čtenář či divák znovu „probudí“ a má pocit, že svět, který vidí teď – se změnil..."
Anebo to nebyl svět, kdo se změnil, ale sám čtenář? Já?
Autobiografickou knihu Betty MacDonaldové Vejce a já jsem našla v tu pravou chvíli. Nebo si ona našla mě? V období maximalistovy rozervanosti.
Jak bylo úlevné přečíst, že i na přelomu 19. a 20. století existovaly ženy, které neuměly vařit a zahradničit. (Ale já se to jednou naučím! :-) ) A že i na začátku minulého století muži trpěli rýmičkou. (A je to divné, když jsou sami někdy tak chladní? :-) )
Kniha Vejce a já je politicky i tvořilkovsky nekorektní. Indiány nepopisuje zrovna v dobrém světle a přiznává, že ruční práce mohou proměnit užitečnou věc v nepraktický kýč.
Ale je poctivá, stejně jako Bettyin přístup k životu na odlehlé slepičí farmě. Nemusí být nejlépe, stačí když je dobře. Jak ráda bych se tak naučila taky žít. Jen mě trochu děsí, že i Betty MacDonaldová se rozvedla.
Žádné komentáře:
Okomentovat