Kraj Josefa Lady už dávno ztratil své pohádkové kouzlo. Bubáky a hastrmany vyhnal hluk z dálnice D1. Hrad Zlenice, pod kterým snad kdysi opravdu
sedával na vrbě vodník, zarostl a ještě více zchátral. K nepoznání je i Ladův rodný domek v Hrusicích. Jen kostel je stále tentýž.
To však neznamená, že by lidé v Hrusicích na svého rodáka zapomněli. Na kraji obce má Josef Lada i jeho dcera Alena v domě, který kdysi Ladova rodina využívala coby letní domek, své muzeum. To ale není zdaleka všechno. Hrusičané Ladovým odkazem stále žijí! A přesně vám ukáží, kde žil kocour Mikeš, prasátko Pašík, kozel Bobeš nebo strašil Mulisák s Bubáčkem.
Až mi bylo trochu líto, že my v Kraji bratří Čapků podobnou stezku nemáme. Vždyť by stálo za to vypravit se za havlovickým vodníkem. Nebo loupežníkem Lotrandem. A jinam než do hospody, jejíž název je v celém okolí to jediné co jej připomíná.
Nic naplat. Zlenice a Hrusice jsme navštívili už skoro před rokem, v zimě a plískanici, a budeme se tam muset ještě někdy podívat. Třeba pro změnu v létě.
Naše cesta začínala na vlakové zastávce v Senohrabech, odkud jsme se po žluté turistické značce vydali na hrad Zlenice (v jednu chvíli jsme sešli z cesty, ale asi se to stává více poutníkům a po pár desítkách metrů nás cedule vyrobená pravděpodobně některým domorodcem upozornila, že tudy cesta nevede, musíme se vrátit a pokračovat podél železnice). Od hradu jsme šli chvíli po červené, chvíli po modré, zase po červené a nakonec jen po silnici do Hrusic a zptky na vlak do Senohrab.
