Na motivy této háčkované kabelky. Návod na růžičky.
pondělí 3. prosince 2012
Kabelka pro sestřičku k svátku
Uháčkovaná s předstihem a došívaná doslova za pět minut dvanáct.
Na motivy této háčkované kabelky. Návod na růžičky.
Na motivy této háčkované kabelky. Návod na růžičky.
středa 21. listopadu 2012
Krajem Josefa Lady
Kraj Josefa Lady už dávno ztratil své pohádkové kouzlo. Bubáky a hastrmany vyhnal hluk z dálnice D1. Hrad Zlenice, pod kterým snad kdysi opravdu sedával na vrbě vodník, zarostl a ještě více zchátral. K nepoznání je i Ladův rodný domek v Hrusicích. Jen kostel je stále tentýž.
To však neznamená, že by lidé v Hrusicích na svého rodáka zapomněli. Na kraji obce má Josef Lada i jeho dcera Alena v domě, který kdysi Ladova rodina využívala coby letní domek, své muzeum. To ale není zdaleka všechno. Hrusičané Ladovým odkazem stále žijí! A přesně vám ukáží, kde žil kocour Mikeš, prasátko Pašík, kozel Bobeš nebo strašil Mulisák s Bubáčkem.
Až mi bylo trochu líto, že my v Kraji bratří Čapků podobnou stezku nemáme. Vždyť by stálo za to vypravit se za havlovickým vodníkem. Nebo loupežníkem Lotrandem. A jinam než do hospody, jejíž název je v celém okolí to jediné co jej připomíná.
Nic naplat. Zlenice a Hrusice jsme navštívili už skoro před rokem, v zimě a plískanici, a budeme se tam muset ještě někdy podívat. Třeba pro změnu v létě.
Naše cesta začínala na vlakové zastávce v Senohrabech, odkud jsme se po žluté turistické značce vydali na hrad Zlenice (v jednu chvíli jsme sešli z cesty, ale asi se to stává více poutníkům a po pár desítkách metrů nás cedule vyrobená pravděpodobně některým domorodcem upozornila, že tudy cesta nevede, musíme se vrátit a pokračovat podél železnice). Od hradu jsme šli chvíli po červené, chvíli po modré, zase po červené a nakonec jen po silnici do Hrusic a zptky na vlak do Senohrab.
To však neznamená, že by lidé v Hrusicích na svého rodáka zapomněli. Na kraji obce má Josef Lada i jeho dcera Alena v domě, který kdysi Ladova rodina využívala coby letní domek, své muzeum. To ale není zdaleka všechno. Hrusičané Ladovým odkazem stále žijí! A přesně vám ukáží, kde žil kocour Mikeš, prasátko Pašík, kozel Bobeš nebo strašil Mulisák s Bubáčkem.
Až mi bylo trochu líto, že my v Kraji bratří Čapků podobnou stezku nemáme. Vždyť by stálo za to vypravit se za havlovickým vodníkem. Nebo loupežníkem Lotrandem. A jinam než do hospody, jejíž název je v celém okolí to jediné co jej připomíná.
Nic naplat. Zlenice a Hrusice jsme navštívili už skoro před rokem, v zimě a plískanici, a budeme se tam muset ještě někdy podívat. Třeba pro změnu v létě.
Naše cesta začínala na vlakové zastávce v Senohrabech, odkud jsme se po žluté turistické značce vydali na hrad Zlenice (v jednu chvíli jsme sešli z cesty, ale asi se to stává více poutníkům a po pár desítkách metrů nás cedule vyrobená pravděpodobně některým domorodcem upozornila, že tudy cesta nevede, musíme se vrátit a pokračovat podél železnice). Od hradu jsme šli chvíli po červené, chvíli po modré, zase po červené a nakonec jen po silnici do Hrusic a zptky na vlak do Senohrab.
středa 14. listopadu 2012
středa 7. listopadu 2012
I romantika může mít hloubku
Kladenskou skupinu Zrní jsem poprvé slyšela před třemi lety. Ještě před tím než zaznamenala svůj první úspěch, když v roce 2009 zvítězili v soutěži Českého Rozhlasu o nejlepší českou neprofesionální kapelu. Od té doby už stihli vydat tři alba. O té poslední Soundtracku ke konci světa, které spatřilo světlo světa před pár týdny, mluví kritici jako o jedné z nejlepších letošních českých desek. Moc to klukům přeju. :-)
sobota 3. listopadu 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
LinkWithin
